Výstupy

Projekt použije nové způsoby zpřístupnění zdrojů národní a kulturní identity, změní schéma jejího chápání širokou veřejností a vyvine metodu evidence zpráv o jejích hmotných dokladech. Telč se v době baroka stala regionálním centrem prvořadého významu také díky působení jezuitské komunity.

Zvláštní postavení telčského řádového domu jakožto střediska vrcholné duchovní formace české řádové provincie, úzký vztah fundátorů ke koleji a sepětí s organismem města poskytuje jedinečnou příležitost sledovat nejen vnitřní charakter, ale i dosud nepoznanou interakci těchto klíčových subjektů. Na základě shromáždění všech pramenů, které o jejich vzájemném působení svědčí, jejich analýzy a interpretace se rozvine rozsáhlý výzkum, který umožní aplikaci nabytých znalostí a vypracování metodiky evidence dokladů hmotné kultury, která poskytne efektivní nástroj unifikované dokumentace a využití dat.

Rozkrytí kontextu, významů a osudu více než stoletého působení řádu ve městě, včetně mechanismů jeho sebeprezentace a jejich následné reflexe, bude prezentováno prostřednictvím mapy s odborným obsahem, na doprovodných akcích pro odbornou i širší veřejnost, vydáním edice a překladu vybraných narativních pramenů a doprovodnou publikací. Poznatky výzkumu v oblasti duchovních a vzdělávacích aktivit řádu, jeho osobností a benefaktorů v Telči i výsledky aplikace nové metodiky projekt využije při přípravě výstavy, která nově představí veřejnosti telčskou jezuitskou komunitu v souvislostech celku města, záměrů mecenášů a vzniku i zániku regionálních tradic.

Součástí projektu je snaha překlenout asymetrii odborného diskursu a ustáleného schématu chápání kulturního dědictví spojeného s jezuity. Pomůže také korigovat mýty a polopravdy, které podporují diskontinuitu pohledu na formování naší národní identity.

Resumé

Počátky působení jezuitského řádu v Telči se neodmyslitelně pojí s osobností hraběnky Františky Slavatové. Anna Marie Františka z Meggau byla provdána za Jáchyma Oldřicha Slavatu. Jejich sňatkem došlo k provázání dvou významných katolických rodin habsburské monarchie, pevně spjatých s vládnoucím rodem a také s jezuitským řádem. Hraběnka dlouhodobě zamýšlela podpořit vznik řádového domu Tovaryšstva Ježíšova v české provincii. Vysláni byli dva jezuité z rakouské provincie H. Scholtzen, SJ, a B. Geyer SJ, aby vybrali vhodnou lokalitu pro stavbu koleje a tzv. domu třetí probace. Telč byla upřednostněna před zvažovanými Slavonicemi jako lokalita klidnější a vhodnější pro stavbu řádového domu, jehož smyslem bylo sloužit zejména jeho vnitřním potřebám.

V roce 1650 přichází Tovaryšstvo Ježíšovo do města Telče. Stavební parcela pro řádový dům byla vybrána na náměstí v blízkosti zámku a kvůli výstavbě bylo vykoupeno a následně zbořeno několik měšťanských domů. Základní kámen byl položen roku 1651 a do nového sídla byli první jezuité uvedeni o čtyři roky později. Prvním rektorem koleje byl Paulus Leskauer, SJ. Pro vzdělávání se v rámci třetí probace, bylo pravděpodobně vyčleněno patro či křídlo koleje, které terciány oddělilo od každodenního provozu a umožnilo soustředění a klid potřebný pro formaci. Tato část zahrnovala vlastní cely řeholníků a samostatnou studovnu. Od roku 1657 fungovala při řeholním domě i řádová lékárna. V této době jezuité neměli vlastní kostel. Kromě malé kolejní kaple zasvěcené sv. Anně proto užívali děkanský kostel sv. Jakuba Většího. Díky finanční podpoře mecenášky hraběnky Slavatové v roce 1650 přistavěli ke kostelu sv. Jakuba Většího tzv. Černou kapli, která sloužila jako pohřební prostor, a dále vlastní sakristii s oratoří v patře. Novostavba řádového kostela Jména Ježíš začala v roce 1663 a byla dokončena v roce 1667. Předcházela tomu složitá jednání se zdejším děkanem, neboť kostel byl budován na místě starého děkanství, vhodnou náhradu vyjednala donátorka hraběnka Slavatová. Architekt kostela není znám a předpokládáme, že projekt vznikl korporativním způsobem. Stavitelem kostela byl Stefano Perti z Ratibořských Hor u Tabora. V roce 1671 byla v koleji otevřena nižší studia. Nová samostatná budova gymnázia byla vystavěna v letech 1702 až 1703 a v roce 1710 byly otevřeny dvě vyšší humanistické třídy (poetika, rétorika). Jezuitský řád byl zrušen výnosem papeže Klimenta XIV. 21. července 1773. Budova koleje byla adaptována na kasárna, od roku 1887 zde působily různé školské instituce, v současné době je sídlem Univerzitního centra Masarykovy univerzity v Brně. K jezuitským budovám patřil také dispenzář, který by vybudován na zahradě sloužící částečně jako hospodářský dvůr a částečně jako odpočinkový prostor. Z koleje k dispenzáři vedla efektivní komunikační spojnice - lávka přes Ulický rybník.

Bohatý fond památek představují mobiliáře telčských kostelů a kaplí. Dobou vzniku zahrnují období od poslední třetiny 17. až po konec 18. století a reprezentují práce jak místních řemeslníků, tak díla významných umělců. Nejstarší umělecké předměty se váží k donaci hraběnky Slavatové. Exkluzivní zakázku představovalo hlavní oltářní plátno pro řádový kostel Jména Ježíš od Karla Škréty, které se nedochovalo a bylo nahrazeno obrazem od Daniela Grana (1749-1750). V kostele Jména Ježíš dnes  najdeme také plátna Jana Heinsche či Ignatia Victorina Raaba. Z řady anonymních autorů vystupuje jinak neznámý A. Rondez, jehož plátno zdobí hlavní oltář kostela sv. Anny.

K nejstarším památkám patří dřevěné oltáře B. Semráda (kostel sv. Vojtěcha ve Studnici, kostel Matky Boží na Starém Městě v Telči) a především unikátně dochovaná dvojice protějškových oltářů ve hřbitovním kostele sv. Anny pocházející z 80. let 17. století. Přelom 17. století a první dvě desetiletí 18. století, pak reprezentují Š. Pagan a především D. Lippart. Lippart po sobě zanechal monumentální mariánský sloup na náměstí Zachariáše z Hradce (1716-1718). Pagan se uplatnil nejen jako kamenosochař (socha sv. Prokopa u zámku), ale i jako řezbář (oltář Panny Marie Bolestné v kostele sv. Anny). Třicátá léta 18. století přinesla dosud téměř neznámou osobnost sochaře F. I. Titze (činný v Telči 1731-1734), na konci let padesátých pak přichází do Telče F. J. Hamb. Právě Hamb po sobě zanechal nejrozsáhlejší soubor kostelního mobiliáře (zejm. v řádovém kostele Jména Ježíš). V závěru století se ve městě uplatnil J. V. Prchal.

Kromě figurální skulptury se v okolí města dochovala řada výklenkových kapliček a Božích muk jako doklad velkého rozmachu sakralizace krajiny v 17. a 18. století. Největší soubor představuje osm výklenkových kaplí tvořících křížovou cestu vedoucí z města ke kapli sv. Karla Boromejského (okolo roku 1664). S telčskými jezuity souvisí také neobvyklá křížová cesta vázaná ke kapli Povýšení sv. Kříže v Knínicích se silným xaveriánským kultem.

Jezuité nebyli jediným řádem působícím na telčském panství či v jeho sousedství. Určitou „konkurenci“ představovali františkáni se svým klášterem v Dačicích (krátce také v Jemnici), pauláni v Brtnici a Nové Bystřici a především premonstráti z nedaleké Nové Říše. Řády však udržovali duchovní a přátelské kontakty. Dokládá to časté zvaní opatů z Nové Říše a dačických kvardiánů k účasti na velkých duchovních slavnostech v Telči. Tovaryšstvo mělo také možnost mimořádného vlivu na farní správu. Roku 1664 totiž jindřichohradecká kolej převedla patronátní právo nad farami v Telči a okolí na probační dům. Telčský rektor tak získal vliv na obsazování těchto far i větší možnost kontroly náboženského života v nich. V 18. století šlo o děkanství Telč s mladší farou v Kostelní Myslové a kostely Panny Marie, sv. Vojtěcha a sv. Ducha, děkanství Slavonice a Želetava. Farnosti Mrákotín, Studená, Urbanov, Radkov, Růžená a Pavlov vypomáhaly se zajištěním liturgického provozu.

Telčský jezuitský dům sloužil primárně tzv. třetí probaci, tedy dokončení formace mladých řádových duchovních. Ti do něj přicházeli krátce po vysvěcení a během asi ročního pobytu se měli čas věnovat jak vlastnímu duchovnímu růstu, tak různým duchovním službám. Formaci se věnoval zkušený starší jezuita - instruktor třetí probace. Koncepce třetí probace vyšla z Konstitucí sepsaných sv. Ignácem z Loyoly. Ustálenou podobu získala v instrukcích generála Aquavivy. Osobnímu rozvoji přispívala měsíční Ignaciánská duchovní cvičení, systematické studium řádových stanov a dokumentů, častá četba či asketická cvičení k pokoře (žebrání jídla, vykonávání podřadných prací v domě), či umrtvování těla (posty, flagelace, nošení hrubých oděvů). Velká pozornost byla věnována tzv. experimentům. Výuce katechismu, kázání či výpomoci v duchovní správě se věnovali jak během roku, zejména v Telči a v okolních patronátních farnostech, tak především během tzv. misijních cest, které uskutečňovali nejčastěji v době velikonoční. Otcové směřovali do oblastí, kde byla řídká farní správa, nebo do míst, kde žili tajní nekatolíci či působili protestanští duchovní, tedy např. do severních hraničních hor.

Vedle otců třetí probace, jejichž počet se nejčastěji pohyboval mezi 15 a 20, fungovala v Telči  malá komunita zajištující běžné funkce řádového domu. Oproti jiným řádovým domům měla několik specifik: zatím co do čela domu i k vedení probace byli obvykle povoláváni velmi zkušení otcově, zbytek osazenstva tvořili spíše mladí jezuité; v domě nesetrvávali otcové na odpočinek; v koleji byli jen dva učitelé-magistři; počet bratří byl v poměru k velikosti stále komunity vysoký a jejich komunita se proměňovala překvapivě málo.

Základní poslání jezuitského řádu bylo duchovní působení mezi laiky, k němuž se přidružovala výuka mládeže jako účinný nástroj katolické výchovy společnosti. Nejdůležitější úkol připadl  kazatelům, kteří v Telči vedli promluvy v češtině i němčině. Z významných  osobností, které v Telči kázaly, jmenujme J. Klekara, SJ., či B. Christelius, kteří byli i literárně činní. Častou duchovní služnou byly též výuka katechismu případně dohled nad ní, duchovní rozhovory či návštěvy v rodinách (conversatores, operarii), jejichž plodem mohlo být nejen zintenzivnění duchovního života věřících, ale také urovnání sporů mezi manželi, sourozenci či sousedy. Všichni kněží komunity se střídali ve zpovědnicích jak v řádovém kostele či v kapli Knínicích, tak v kostelích pod diecézní správou.

 Zvláštní úlohu sehrávali zpovědníci vznešených, přičemž několik osobností jako P. Lescauer, SJ, či M. Rolle, SJ., SJ zastávali tuto úlohu duchovních rádců u hraběnky Slavatové.

Duchovní slavnosti spojené s hudebními a divadelními prvky patřily mezi důležité aktivity řádu. Pro telčskou veřejnost, která se na slavnostech i hudebních produkcích pravidelně aktivně podílela, byly vítaným vytržením z reality běžného života a příležitostí ke kontaktu s uměním. Zároveň představovaly srozumitelnou formu narace jak námětů duchovních (zejm. biblických), tak také způsob komentáře aktuálního dění (např. války, mor atd.). Díky této silné orientaci na vzdělávání a kulturu hrálo Tovaryšstvo vůdčí roli v telčském městském dění 17. a 18. století. Jeden z největších svátků představovala červencová slavnost sv. Markéty, coby patronky města.

Základní zdroj prostředků získávala kolej z úroků finanční jistiny, která vycházela z původní donace hraběnky Slavatové. Obživu řádu zajišťovaly zejména příjmy z dvojice statků. Jedním z nich byl hospodářský dvůr při jezuitském dispenzáři, druhým pak v roce 1667 od jihlavské koleje pronajatý a posléze zakoupený statek Knínice. Splácení knínického majetku způsobovalo koleji nemalé finanční nepříjemnosti.

Od svých příznivců řád získával nadace, které však byly vázané na konkrétní činnost, např. zřízení a provoz semináře či školy, kázání či sloužení mší, pořízení mobiliárního vybavení apod. Významnými mecenáši řádu se stávali také telčští měšťané např. Tomáš Hoda nebo Justina Barbora de Gregorio.

Po polovině 17. století v Telči registrujeme existenci náboženských bratrstev. Pod duchovním vedením jezuitů v Telči fungovaly tři sodality orientované na různé skupiny věřících. Nejstarší bylo seskupení měšťanů v bratrstvu Navštívení Panny Marie (později Očišťování Panny Marie), které fungovalo od roku 1656. Tzv. Manuale představuje unikátně dochovanou příručku pro jeho členy. Na zemědělské obyvatelstvo Telče a okolí cílilo bratrstvo sv. Isidora. Školní mládež se sdružovala v latinském bratrstvu Nanebevzetí Panny Marie.

Tovaryšstvo Ježíšovo rozvíjelo silnou tradici mariánské úcty ve městě, od počátku spjatou především s kostelem Nanebevzetí Panny Marie (tzv. Matky Boží) a kultovním zobrazením Panny Marie Telčské. Oblíbeným poutním cílem telčských měšťanů byla Svatá Hora u Příbrami, coby nejvýznamnější jezuitské poutní místo v Čechách.

Mimo misijní, zpovědnickou a kazatelskou činnost byla hlavní náplní jezuitského řádu školní výuka. V Telči fungovalo jezuitské gymnázium od roku 1670 a poskytovalo nejprve vzdělání jen na nižším stupni gymnázia (tzv. gramatikální třídy), v roce 1708 se podařilo výuku rozšířit o vyšší třídy, tedy poetiku a rétoriku. Počty, žáků patřilo telčské gymnázium k nejmenším v provincii a jeho výuku zajišťovali pouze dva a později tři jezuité. Zajímavostí je skutečnost, že zájem o studium v Telči neopadal ani po polovině 18. století, kdy prakticky všechny školy v provincii zaznamenávají pokles počtu žáků. Za účelem výchovy chlapců, kteří by jednak přisluhovali při mších terciánů a jednak zajišťovali kvalitní hudbu při duchovních slavnostech, byl zřízen hudební seminář sv. Andělů, jehož fungování zajišťovala od roku 1670 poměrně bohatá nadace hraběnky Františky Slavatové pro 12 Alumnů.

Běžnou součástí řádových domů byly lékárny. Zřejmě již od roku 1657 fungovala lékárna také v Telči a to jak pro vnitřní potřeby jezuitů, tak i pro veřejnost. Vlastní produkci léčiv umožňovala mimo jiné zahrada při dispenzáři, která byla s budovou koleje propojena dřevěným mostem. Z původního vybavení lékárny se dochovaly především tři lékárenské skříně (repositoria) používané k uchování základních surovin pro přípravu finálních léků. Mimo těchto přírodních léčiv bylo obvyklé spoléhat se na pomoc světců. Oblíbenými artefakty byly škapulíře, svátostky, devoční grafiky či specifičtější doplňky, jakými byly např. tzv. morové stuhy či lorertánské čepečky. Tyto posvátné předměty bývaly dostupné především na poutních místech.

Jezuitský řád zanechal v Telči nesmazatelnou stopu, která po dlouhá desetiletí určovala prakticky veškeré dění ve městě. Množství dochovaných památek (hmotných i písemných) dokládá význam a dosah působení Tovaryšstva Ježíšova v celém regionu.